Tvorba

Hraju si, říká Martin Došek s tajemným úsměvem, kterým avízuje a zároveň stvrzuje nechuť jakkoli jinak komentovat svoji tvorbu. Tím více evokuje paralelu s holandským malířem Hieronymem Boschem, který bývá označován za surrealistu 15. století. Stejně jako Bosch nedával nahlédnout do svého nitra, a chrlil obrazy, které prezentovaly magii středověku se vším co obnášela, se syrovostí jdoucí až na kost, lepí Došek jednu koláž za druhou s neméně naléhavým mementem. Defilé žen či dívek na jeho kolážích, respektive jejich absolutní adorace (zbožné uctívání, nikoli zbožňování) při totální absenci mužů, (vyjma svatých) jejichž falická přítomnost se omezuje pouze na roztodivné opeřence evokuje únik do falešného ráje, který nemůže vést jinam než ke zkáze lidstva. Naštěstí je surrealismus avantgardní umělecký směr, který nemá nic společného s konvenčními logickými schématy, a vnořuje nás do fantastických představ a snů. Ovšem síla Doškových minimalistických koláží spočívá v tom, že klidně uvěříme, že svatého Sebastiána ubodala k smrti za jízdy v limuzíně nějaká kurtizána anebo že jednorožec je vlasatá blondýna. Hříchy lidstva od dob středověku nijak nepoklesly, možná právě naopak, přesto Poslední soud ne a ne přichází. Možná právě bizarní kombinace snu a reality, života a smrti nám umožňuje přežívat nepřežitelné.