Vernisáž v Loretě
V sobotu 31. července se v Městském muzeu Loreta v Chlumci n. C. konala vernisáž výstavy Karla „Cary“ Novotného s názvem Návraty. Pro vaši autentickou představu průběhu akce jsem zvolil tuto formu článku. V nadcházejících řádcích můžete číst přepis úvodního slova, které si připravil pan Roman Vlasák.
Hezký podvečer, milí přítomní, v příjemném prostředí chlumecké Lorety na vernisáži blamáží – promiňte, asambláží – přeloučského umělce, grafika, výtvarníka, spisovatele, prozaika, písničkáře, textaře a undergroundového hudebníka Karla Cáry Novotného, v neposlední řadě také dobrého člověka se širokým
srdcem…Cáro, nezapomněl jsem na něco?…
– Ne. –
Tak to je fajn. Považuješ se po takovém výčtu za renesanční osobnost?
– Ne. –
Tak to je dobře, protože s těmi se v poslední době v Čechách doslova roztrhl pytel, alespoň jich nebude tolik a my se v nich trochu vyznáme.
Teď ale trochu vážněji. Snad bychom si měli něco málo – pokud možno věcného – říci o asamblážích a samotném Cárovi, neboť to je ten pravý důvod – alespoň doufám – kvůli kterému jsme se tu dnes sešli.
Asambláže jsou nejčastěji popisovány jako výtvarná technika, která dává dvojrozměrným obrazům třetí rozměr, jsou tedy záležitostí prostorovou. Podle mnou poctivě vyčtených informací název sám pochází z francouzského assembler, tedy sestavit, a slovník CO JE CO říká, že se jedná o umělecké výtvory, vzniklé z různých předmětů lisováním, vázáním, svářením, nýtováním a tak podobně. Pokud to považujete za nezbytné, vězte, že jejich vznik je spojován především s obdobím surrealismu, ale já jako neodborník jsem přesvědčen, že se objevovaly daleko dříve, aniž jsme si toho možná vědomi. Ostatně spatřil jsem je poprvé právě v Cárově přeloučském domku, zavěšené na zdech, kde nás odevzdaně a tiše braly na vědomí a tvořily zadumanou a moudrou kulisu našim jistě ne vždy moudrým nočním řečem a výlevům, doprovázeným praskáním dřeva ve starých petrách a nějakou tou lahvičkou. Tenkrát to pro mne opravdu byly takové ty podivně nashromážděné věci v těch prosklených dřevěných skříňkách. No vida, a ony to byly asambláže. A jejich předchůdci prý byly koláže, tedy záležitost plošná. Jelikož se mi nedostalo vzdělání na některé z dnešních přemnoha kulturních či kulturologických, kunsthistorických, mediálně propagačních, historicko kulturních a kulturně historických univerzit, nechtěl bych se v asamblážích více rýpat, aby snad nedošlo k jejich poškození. Jsou to věci přece jenom křehké.
K osobě Karla Cáry Novotného jsem už ledacos vyslovil. Mimo jiné víte, že sám sebe nepovažuje za renesanční osobnost, a to je dnes, kdy se to „renesančními VIP“ osobnostmi v naší malé zemi doslova jen hemží, skutečně vzácný jev. Ostatně Cáru a jeho duši vám může přiblížit Přeloučský román, který Cára spáchal pod pseudonymem Josef Vadný s naším společným kamarádem Tomášem Mazalem alias Zdeničkou Spruzenou. Já vám však dnes představuji Cáru především jako autora právě oněch zde vystavených již zmiňovaných nashromážděných předmětů v prosklených dřevěných skříňkách. Někteří se možná pamatujete na Cárovu výstavu asambláží před čtyřmi lety zde, v Chlumci, v prostorách Karlovy koruny – odtud název současné výstavy, Návrat Karla Cáry Novotného. Minulý měsíc mohli jeho asambláže zhlédnout návštěvníci tišnovské Jamborovy galerie.
Přátelé, dospěli jsme již tam, kdy je na místě položit si neotřelou otázku, a to – tušíte správně – co říci závěrem?
V tom mám od samého počátku opravdu a tentokrát naprosto vážně jasno. Sdílím totiž názor bývalého ředitele Divadla Na Zábradlí dr. Vodičky, s kterým mám to štěstí občas se vídat, že tento čas jest do značné míry časem bavičů a moderátorů. A já si ještě troufnu dodat, také dobou, kdy všichni, kteří – v uvozovkách – něco znamenali či znamenají nebo si to o sobě alespoň myslí – vydali nejméně po jedné kuchařce či knížce vlastních vzpomínek.
Ne tak Cára. Zůstal svůj, u svých asambláží, svých rituálů, svých písniček… A já si za to, a nejen za to, Cáry vážím. Kdybych snad někdy uviděl za výlohou Undergroundovou kuchařku baviče Karla Cáry Novotného, věděl bych, že něco není v pořádku.
Myslím však, že až si prohlédnete vystavené asambláže, uvěříte spolu se mnou, že se tak nikdy nestane. A to je moc dobře.
Upřímně vám děkuji za to, že jste si našli čas zajít do chlumecké Lorety na dnešní vernisáž a také za milou trpělivost, s kterou jste vyslechli moje povídání. Přeji vám všem příjemný večer.
Výstavu si můžete prohlédnout v depozitáři Městského Muzea Loreta a to až do 31. října.